26.12.217

2. března 2018 v 19:00 | Al |  Pocity
Cítím se hrozně sama. Sama s všechnou tou bolestí. Cítím prázdnotu. Nesmím být slabá, nepřežiju být slabá. Nic nemá smysl. Smyslem života je ale zemřít. Tak proč to zdržovat. Štěstí jsem necítila nějakou tu dobu. Nebudu šťastná. Nezasloužím si to. Nenávidím se za všechny své chyby. Potřebuji pomoc o kterou si nedokážu říct. Přemýšlím nad smrtí, sebevraždou. Nejděsivější místo je v mojí hlavě. Nespím protože miluju noc, to ticho, můj svět, žádní lidé. A taky se bojím svých snů. Všechny se snažím zachránit, ale kdo zachrání mě? Když stojím na vyhlídkové věží li s rozumem v koncích. Bojím se lidí. Baví mě nechat si okolí myslet že jsem v pořádku. Pořád to bolí, víc a častěji. Žere mě vědomí kolik toho musím... do školy, doma, prakticky všude. Stále se cítím jako vzduch. Lidé se kterými jsem se dřív bavila jak prochází. Z principu odmítám jakou koliv formu štěstí. Cítím ze všech stran nátlak povinností. Chce se mi křičet a brečet. Nevím jak se pohnout z místa. Potřebuju pryč. Někam se schovat, utéct. Aspoň na chvíli. Přeju si nic necítit. Ta bolest je nesnesitelná. Prosím, zachraňte mě někdo. Cítím se jako prázdna plechovka. Chci umřít. Je to nejúčinnější útěk. Nemám sílu ani důvod bojovat. Potřebuju pomoct ? Nebo ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeife Jeife | E-mail | Web | 3. března 2018 v 10:20 | Reagovat

Ahoj :)
Jestli chces, napis maila - jeife97@seznam.cz
Byla jsem na tom dost podobne ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama